Výklad názvu a nejstarší záznam o lokalitě
Mezi Dobrým Polem a Chotýší se na katastru Chotýše uprostřed polí v nadmořské výšce 357 metrů vypíná nevysoký vrch Dobruš, na jehož severním úbočí pramení Vitický potok, levostranný přítok Bylanky. Název vrchu se v mapách vyskytuje poprvé na plánu 1. vojenského mapování z let 1764–1768 v podobě „Dobrusch berg“ a roku 1841 v podobě „Na Dobrussy“. Název vrchu by mohl souviset s osobním jménem Dobruš, který držel na vrchu poddanská pole. Zdejší pole se rozkládají na permokarbonském souvrství sedimentárních hornin, čili podloží, které bylo již v novověku známé pro výskyt černouhelných slojí. S rozpukem průmyslové revoluce zejména v 1. polovině 19. století byla c. k. rakouskou státní správou vyhledávána kvalitativní náhrada za nedostatkové palivové dřevo. O uhlí v českobrodském permokarbonu velmi dobře věděl Michael Laver, přednosta Vrchního horního úřadu v Příbrami, který již roku 1830 přemýšlel o dobývání a využití zdejšího uhlí k pohonu parních čerpadel pro odvodňování kutnohorských dolů.
foto – Vrch Dobruš u Močedníka v letech 1764–1768 (I. vojenské mapování)
foto – Portrét knížete Aloise II. Josefa z Lichtenštejna (Archiv Jan Psota)
Pokusy a dobývání uhlí
Za účelem zvyšování poptávky Vrchní báňský úřad roku 1842 založil pododdělení Centrální ředitelství kamenouhelné kutby, které ve vytipovaných oblastech s možným výskytem uhlí zakládaly komisariáty pro zahájení průzkumu. Jeden z takových byl roku 1846 založen i v Kostelci nad Černými lesy, k němuž patřily 4. okrsky – Nouzov, Kšely a vzdálenější Křivoklát a Nučice (Rudná u Prahy). Na popud dvorního rady Michaela Lavera v letech 1845–1848 probíhaly první průzkumné sondy a roku 1848 získal licenci k průzkumu a těžbě také držitel černokosteleckého panství kníže Alois II. Josef z Lichtenštejna. Dobový plán II. vojenského mapování z roku 1851 zachytil západně od vrchu Dobruš nad Nouzovem budovu havírny označenou „Dobruš Bergwerk“. Mapa mladšího III. vojenského mapování z roku 1877 však zachytila kromě Dobruše také další dvě havírny v blízkém okolí – první označení „Kohle – Uhlí“ ležela nad pravým břehem Chotýšského potoka v severní části lesa Brníku a u Nouzova, kde jsou návrhy štol zachyceny na podrobném plánku z roku 1845 a druhá havírna označena obyčejně „Kohlen Bergwerk“ ležela severovýchodně od Močedníku, jejíž opuštěná štola byla podle některých zpráv roku 1875 samovolně zatopena vodou. Pozůstatkem po těžbě uhlí na Dobruši je dodnes zarostlá halda po těžbě černého uhlí na jižním svahu vrchu Dobruš, severně od samoty Nouzov.
foto – Havírna Dobruš na plánu III. vojenského mapování z roku 1877 (Historický archiv Akademie věd ČR)
Ukončení těžby na Dobruši
Podle zpráv černokosteleckého kronikáře Františka Šimáčka (1937) se na Dobruši kutalo až do hloubky 58 metrů. V hloubce od 13–45 m byl dosažen křídový útvar s kamenouhelnou vrstvou do 20 cm. Podle školní mapy českobrodského okresu od Josefa Kohoutka z roku 1887 byla Dobruš označena jako bývalé doly na uhlí, takže těžba musela skončit nejpozději před tímto rokem. Bývalá uhelná kutiště na Dobruši a u Močedníka koupila v roce 1917 Živnostenská banka v Praze. Okolní důlní díla v okolí Vitic patřila Wiesbadenské společnosti, jejímž akcionářem býval německý císař Vilém.
V nedalekém Nouzově byla podle Františka Šimáčka byly roku 1900 prováděny zkoušky kvality uhlí. Vrstvy černého uhlí byly objeveny již ve 4 m hloubky. Ukázalo se však jako méně kvalitní – špatně výhřevné (55 % hořlavin, 31 % vody a 14 % popela). Složení uhelné složky na Dobruši se předpokládá v obdobných hodnotách a kvalitě.
foto – Zarostlá halda po těžbě černého uhlí na jižním svahu vrchu Dobruš, severně od Nouzova (Miroslav Šedina)
Tiráž: © Vydala Obec Vitice 2025. Text – Jan Psota; poděkování RNDr. Miroslav Šedina; reprodukce mapy z let 1764–1768 © 1st Military Survey, Section No. 126, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně a © Ministerstvo životního prostředí ČR; reprodukce III. vojenského mapování z roku 1877 © Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.
